o závažných potížích na pracovišti můžeme hovořit, pokud
na pracovišti máte často tyto pocity či prožitky :

• za práci nejste kladně hodnoceni
• vnímáte převážně kritiku – nejen od nadřízeného, ale i od kolegů
• máte obavu, zda svoji práci zvládáte
• máte horší postavení v týmu, než ostatní kolegové
• váš nadřízený si na vás zasedl, kontroluje pouze vaši práci , vytýká vám i chyby, kterých si u ostatních kolegů nevšímá
• při pomyšlení na pracovní prostředí máte nepříjemné pocity
• nedaří se vám pracovní problémy řešit s nadhledem

nebo naplňujete některý z projevů syndromu vyhoření:
(viz v levém menu záložka "syndrom vyhoření")

• dojem, že vaše práce již nemá smysl
• stav vyčerpání, citového stažení, ztráta důvěry v osobní výkonnost
• vyčerpání z kontaktu s okolím
• pocit vlastní neschopnosti, neschopnosti prožívat uspokojení a radost z práce

nabízíme :

• individuální terapii
- zaměřenou na nalézání příčin a řešení výše uvedených potíží, zvyšování sebevědomí a sebejistoty

• skupinovou terapii
– nalézání reálného sebehodnocení, učení se optimální komunikaci s druhými lidmi v osobním životě i na pracovišti, čerpání ze zkušeností ostatních členů skupiny

• supervizi
- umožnění nezaujatého pohledu na vaši práci, nalézání správných pracovních postupů, návyků
- budování reálného vztahu k nadřízeným a ostatním kolegům

• kurz optimální komunikace, případně navazující kurzy
- pravidla komunikace
- styly komunikace
- komunikační bariéry
- zvládání kritiky
- sebeprosazení - asertivita
- formální a neformální role v týmu
- rozeznávání situací – prosazování nároku x žádost o laskavost
- podávání a přijímání zpětné vazby
- atd…

--- kontakt ---


příčinou potíží na pracovišti bývá velmi často tzv. mobbing:

Více o mobbingu a bossingu
Co je většinou počátečným motivem k mobbingu?
Mobbing – psychický teror ze strany dospělých inteligentních a kultivovaných, šikana na pracovišti řízená kolegy - vzniká nejčastěji v kulturách či organizacích, kde se jednotliví členové sobě navzájem hodně podobají, kde existují větší skupiny pracovníků, podobně hierarchicky zařazených. Obětí bývá ten, kdo se přece jen v něčem, i jen málo podstatném, odlišuje (jak v negativním, tak pozitivním smyslu) nebo projevuje vyšší míru nezávislosti, např. tím, že častěji vyjadřuje své názory, je iniciativnější atd…
Základní příčinou bývá špatný styl řízení a osobnostní porucha agresorů (např. pracovní žárlivost – „kdo neumí, mučí"). Podvědomým motivem pak snaha „negativní odlišnost“ zvýraznit – zesměšnit a tím poukázat na vyšší kvalitu „šikanisty – mobbera“, „pozitivní odlišnost“ je naopak třeba znevážit, relativizovat či přímo takového člověka vyštvat a ubránit se tak nebezpečí, že budu sám považován za méně schopného … Zdrojem mobbingu může být i jen jediný kolega, který „kampaň“ vede a ostatní se přidají a baví.
Někdy je příčinou frustrace, pocit že se něco nedaří a je vhodné najít viníka. V pozadí mnohdy stojí nedostatek oceňování a vysoká míra kritiky šéfa, který sám, pokud mobbingu dává prostor, bývá velmi problematickou osobností. Cílem pak je zabezpečení slepé poslušnosti druhých skrze pokoření a obětování jednoho. Je to jasná zpráva pro druhé, že obětí se může stát prakticky každý, když si na to či ono nedá pozor – tzv. management strachem.

Jaký typ člověka je nejčastěji šikanován? Jedná se vždy o psychicky slabší jedince?
Mobbing může postihnout kohokoli. Názor, že za šikanování si mohou oběti sami svojí specifickou či přímo podivínskou povahou, je ve světle výzkumů pověrou. Obětí vůbec nemusí být ten nejslabší, ani ten kdo již pozbyl na pracovišti většinu své autonomie – takový člověk může být naopak důležitou součástí hry - brán v ochranu, podporován a být tak „důkazním materiálem navenek prezentované lidskosti“.
Nejčastěji jde o ty, kteří se, jak již zmíněno výše, něčím liší – v něčem častěji chybují, nechají se snadněji vyprovokovat, mají méně častý úhel pohledu, více vědomostí, neformálních pravomocí nebo v čemkoli ostatní převyšují. Problémem někdy bývá nižší schopnost přizpůsobit se, vyšší míra citlivosti vůči zprvu nevinným narážkám a provokacím. Dobrým, byť jakkoli trapným důvodem stát se obětí mobbingu je být nový, tudíž neznalý, méněhodnotný, přijít do sehraného kolektivu, stát se nežádoucím vetřelcem, později tzv. „věčným nováčkem“.

Jakým spůsobem se šikana projevuje?
Zaměstnání se může změnit v peklo. Psychický teror na pracovišti se vyvíjí zpravidla postupně, prakticky vždy ve jménu výkonu, přestože na výkon nemá pozitivní vliv. Oběť je veřejně i neveřejně kárána za každou chybu, která by jiným bez problémů prošla. Používají se metody, které nejvíce zraňují – nepřímé vysmívání, zobecňování jednotlivých pochybení, přímé či dvojsmyslné narážky, „okaté“ ignorování, skákání do řeči, okřikování, doporučování psychiatrického vyšetření. Šéf, pokud se sám přímo na šikaně nepodílí, přispívá tím, že takovému chování nebrání, často se tváří jako „objektivní strýček dobrák“. V závěrečné fázi se oběť odstaví stranou, mimo všeobecnou komunikaci, dozvídá se o všem jako poslední (pokud vůbec), sabotuje se a bagatelizuje jeho práce - současná i minulá (kdyby tu kdy nebyl, ani by se to nepoznalo). Stává se vděčným objektem drbů a pomluv - jeho pracovní výkony, soukromý život, nešťastné výroky.
Stran oběti je vnitřním projevem vysoký stupeň existenčního ohrožení, což může v krajních případech vést až k suicidálním – sebevražedným úvahám (uvádí se, že až 20% sebevražd se děje v souvislosti s mobbingem). Postižený si při představě dalšího pracovního týdne neodpočine ani přes víkend – jeho sebedůvěra a výkonnost klesá a permanentní psychické vypětí z něj učiní skutečně problémovou osobnost.

Je možné pokládat tento druh šikany za přirozený v hierarchicky zřízené společnosti?
Mobbing (i bossing – šikana ze strany šéfa), je bohužel častou součástí realizace hierarchické moci. Je tak starý, jako týmová práce sama. Nelze ale snad říci, že jde o součást zcela přirozenou, spíše „ne mocnou“ – patologickou, protože v konečném důsledku vede ke snižování výkonu, na druhou stranu je to nástroj k zabezpečení loajality, zahnání všech do jednolité, průměrné a tím i relativně velmi dobře fungující většiny. Udržování mobbingu má „samosprávný účinek“, šéf si může být jist, že odchylky budou „samy řešeny“, i za cenu obětování a nevyužití těch výhodných. Motivace lidí rapidně klesá, zůstávají jen ti, kteří se obávají vzepřít a v samém důsledku odejít.

Jaký je způsob obrany? Je vůbec možný?
Nejlepším způsobem obrany je prevence – organizačně manažerská kultura, která neobvyklé pohledy, návrhy, názory, vítá – byť ve výsledku rozhoduje i zcela jinak, třeba konzervativně. Kultura, která nehledá „viníky“, ale řešení.
Ten, kdo cítí náznaky „nefér jednání“, ať už vůči své osobě či vůči jiným, by měl toto opatrně odkrýt a pojmenovat, projednat, stanovit hranice. Jakmile již jde přímo o šikanu – mobbing nebo bossing – je ale již na všechno více méně pozdě.

Jak velká je pravděpodobnost, že se jedinec od mobbingu osvobodí?
Pravděpodobnost, že jedinec se dokáže vymanit z tenat mobbingu, je velice malá. Ve chvíli, kdy je již obětí, má proti sobě prakticky všechny – kolegy a většinou i šéfa, i když ten bude tvrdit, že „v žádném případě nikoli“ (osobně možná ne, ale „rozházet si tým“ kvůli jednomu, chtít pravděpodobně také nebude). Otevřené projednávání v této fázi může vést k ještě větší síle projevů týrání - co je zveřejněné, je již možno i dělat přímo otevřeně.

Jaká je rada odborníka pro osvobození takto týraného jedince?
V situaci, kdy se člověk začne vnímat jako oběť mobbingu, je nejlepším řešením vyhledat odbornou pomoc a konzultovat jednotlivé kroky následného řešení. Oběť, má-li na pracovišti spojence – přítele, spřízněnou duši, nechť se pokusí tuto osobu s prožíváním své situace seznámit a požádat o pomoc. Všichni si totiž mohou myslet, že o nic nejde, že to, co se děje, onomu člověku nijak neubližuje, chování oběti je vnímáno spíše jako její problém, „zbytečná agrese“, než jako zoufalá obrana proti něčemu špatnému. Přítel může pomoci přítele hájit. Pokud oběti ještě zůstaly zbytky sebedůvěry, je též dobrým řešením opřít se o rodinné zázemí, objektivní kvalifikaci a znalosti a organizaci raději včas opustit, než si protrpět cestu k nalezení ztracené hodnoty.

Šikanou v zaměstnání trpí většinou muži, nebo ženy, nebo obě pohlaví stejně?
Obecně lze říci, že „pohlavní rozdíl“ v mobbingu nehraje roli. Vzhledem k tomu, že „sexuální obtěžování“ není u nás zatím příliš odlišováno, pak možno říci, že trpí více ženy. Onou výjimečností může být právě fyzická atraktivita, kterou si daná osoba do dna vypije. Ať už od „harašících kolegů“, tak od „rivalizujících kolegyň“ . Podobné to ale může být i u můžů, takže vlastně opravdu zde rozdíl není.

--- kontakt ---